Ahoj moji milí čtenáři, vítám vás všechny u dalšího článku. :D Je tu 41. den karantény a já si za tu dobu doma prožila pár mentálních breakdownů, také pár momentů, kdy se vám v hlavě rozsvítí ta pomyslná žárovička, ale co je důležité, všechno jsem to nakonec zvládla a jsem tady. Za mě velký úspěch.

Čím déle jsem doma, tím více času mám na přemýšlení o všem možném, logicky.😅 A ač se mi na začátku zdálo, že celá tahle situace s koronavirem přinesla jen špatné věci, postupem času se ukazuje, že vše není černobílé a že ta karanténa mě dokonce i něco naučila.

Za prvé mě karanténa naučila mít zase ráda školu. (Trochu paradox, když tam teď nechodím.) Celý tenhle školní rok byl pro mě extrémně náročný, ne nadarmo se říká, že třeťák je na gymplu jeden z těch nejtěžších ba i nejtěžší rok vůbec. Třeťák je totiž přesně ten rok, kdy se zároveň učíte předměty jako doposud plus nějaké nové - více specializované podle toho, jak jste si sami zvolili. Do školy jsem nechodila ráda, skoro jsem se tam netěšila (mimo kamarádky, ty byly ve škole jediným světýlkem, které mě udržovalo při životě) a ze všeho nejvíc jsem si přála odtamtud vypadnout, dokonce jsem začala pochybovat i o tom, jestli je medicína to pravé pro mě, 6 let studia plus nějaká ta atestace, bavilo by mě to vůbec?! A pak přišla karanténa a já jsem do týdne znovu pochopila, proč jsem do té školy roky chodila, a dokonce se tam i těšila. Došlo mi, že svým způsobem to nebylo až takové peklo, učitelé tam nad námi drželi jakýsi bič a vždycky nás k nějaké byť malé aktivitě dokopali. Když jsme si s něčím nevěděli rady, tak nám pomohli (většinou) a vydržet nad tím učením bylo rozhodně lehčí v lavici ve škole než doma v pokojíčku. A taky jsem se těšila na páteční odpoledne a na víkendy, teď mi všechny dny splývají dohromady. Mimochodem mi taky došlo, že nechci jednou pracovat z domova a vlastně že si v té škole chci ještě pár let pobýt a nevydat se rovnou po maturitě do práce. Tak jsem se hezky zase vrátila k té medicíně a celoživotnímu vzdělávání, pochopila jsem, že to pro mě bude ta nejlepší varianta. No a nesmím zapomenout na to, jak jsem si uvědomila, že jsem na sebe mnohdy byla až moc přísná a ten gympl příliš hrotila. Od mých starších kamarádů nebo známých neustále slýchám, jak střední byla pohoda a že už nikdy v životě neměli tolik volného času. A tak mi došlo, že bych si ten život měla taky trochu užívat a ne jenom pořád pracovat a honit se za nejlepšími výsledky.

Za druhé jsem přišla na to, že celý den lenošení a nicnedělání není takové terno, jak jsem si myslela. Samozřejmě, že jsem si zařídila Netflix a začala sjíždět seriály, někdy i celý den v kuse a z pokoje jsem vyšla jen pro jídlo nebo na záchod. No a jak jsem tak vypozorovala, tak jsem po celém takovémhle dni byla snad ještě víc unavená, náladu jsem měla pěkně pod psa a v noci jsem se jen převalovala. Karanténa mě tedy naučila, že je dobré střídat ten odpočinek s prací, s pohybem a pobytem na čerstvém vzduchu. Po dnech, kdy jsem uklízela, se mi v noci krásně spalo a měla jsem ze sebe dobrý pocit.

Za třetí si myslím, že jsem se naučila být víc tolerantní, protože jinak bychom se doma už dávno všichni pozabíjeli. Nikdo z naší rodiny momentálně nechodí nikam do práce, takže jsme pořád spolu a často už si lezeme na nervy, tak jsem se naučila se buď někam schovat a počkat než se uklidním a budu k ostatním milejší, a nebo si jít zasportovat, aby se ze mě všechno to špatné vyplavilo.

Za čtvrté jsem si začala více vážit vcelku obyčejných věcí jako třeba, že ráno vstanu a nic mě nebolí nebo že mám co jíst a kde spát. Když jsem v televizi viděla záběry z italských nemocnic, tak mi rázem došlo, jak dobře se mám a na jaké malichernosti si mnohdy stěžuju.

A poslední bod je stálé aktuální, pořád se ho učím a ještě to úplně neumím, ale začala jsem se více starat i o své duševní zdraví. V průběhu školního roku jsem na tohle úplně zapomínala a jelikož bylo pořád co dělat, nebyl ani čas se nad tím nějak víc zamyslet a pracovat na tom. Ale teď to došlo do takových mezí, že jsem si řekla a dost, nebudeš už takhle dál žít, musíš něco změnit, jinak se z toho zblázníš. Trochu jsem zpomalila a začala si uvědomovat své psychické potřeby, ne všechno se dá teď splnit, ale většina se dá, i když trochu jiným způsobem než bych si představovala. Naučila jsem se necítit blbě za to, že nikde nedobrovolničím ani nebrigáduju a být na sebe hrdá i za to, že jenom zvládnu další den bez brečení.

Doufám, že jsem na vás nepřenesla moc špatné nálady, protože mi přijde, že jsem si v tomhle článku snad jenom na všecho stěžovala. 😅 Každý den není posvícení a teď těch špatných dnů bylo holt trochu více, přesto ale doufám, že se blýská na lepší časy, které všichni ohromně oceníme. Do komentářů mi můžete napsat, co karanténa naučila vás. :D Přeju vám zdraví, sílu a naději do dalších dnů, my to společně zvládneme!!