Vítám vás u posledního deníčkového zápisu ze třeťáku (ještě že tak, už jsem se bála, že ten třeťák snad nikdy neskončí🙈). Posledně jsem se s vámi rozloučila zkouškou z patfyz, před kterou jsem teda už jela z posledních sil a už jsem si tak moc přála konec. Říkala jsem si, kde asi tak seberu ještě sílu na další měsíc u patologie, ale světe div se, zkouška z patfyz mi dodala opravdu velkou dávku motivace, která se mě držela minimálně další dva týdny, pak už to šlo zas z kopce.😅

Červenec se Zámečníkem přede mnou

Rozhodla jsem se, že tentokrát tu přípravu na zkoušku z patologie zkusím trochu jinak. Ze začátku jsem měla ambice, že budu dostatečně spát, no z toho jsem opět rychle sklouzla a zachraňovala mě jedině káva. Nicméně co se mi povedlo udržet po celý červenec, bylo běhání, a to mě vždy tak moc vytáhlo ze špatné nálady a z pocitů, že to nemá cenu. Jelikož v červenci už bylo pořádné vedro přes den, tak jsem vždy chodila běhat až k večeru a užívala si u toho překrásné západy slunce. Občas jsem si sice říkala, že ta hodinka, co mi zabere běh, by se dala využít na učení dalších otázek, ale velice rychle jsem tyto myšlenky zahodila, protože jsem viděla, že hodinka venku na čerstvém vzduchu udělá divy a pak se mi učilo aspoň o trochu lépe. Navíc jsem v tom běhu mohla ventilovat i veškeré své naštvání na patologii😂 a potom se mi běhalo ještě lépe! Win-win

Zoufalý pohled na kávu

Západ slunce u běhání ♥

Co mě taky hodně drželo nad vodou byl Forest, i když udržet se u toho učení bylo s každým dnem těžší a těžší a před každou otázkou probíhalo přemlouvání, že to ještě zkusím vydržet. Teď to možná vyznívá, jak kdyby to učení bylo nějaké týrání.😅 Teď s odstupem času už to zase vidím všechno jinak, že je to moje dobrovolné rozhodnutí, co studuju, nikdo mě do toho nenutí a co by za to spousta lidí na světě dala, kdyby mohla být v mojí situaci a jejich největším problémem by bylo učení se o prázdninách. Ale v tu danou chvíli, kdy se člověk učí od rána do večera několikátý měsíc v řadě, už prostě přestává vidět i svět okolo sebe a přijde mu, že jediné, na čem záleží, je udělat všechny zkoušky. Zkrátka je to pak takový začarovaný kruh a myslím, že každý medik chápe, co tím chci říct. Zkouškové na medicíně je zkrátka vždycky boj a asi nikdo z nás tím neproplouvá vždy pozitivně naladěný s nekonečnou dávkou motivace, se 100% výkonností a bez jakýchkoliv překážek a pádů. Častokrát jsem od okolí v červenci slýchávala, že medicína je hlavně o tom si to vysedět doma na zadku. No něco na tom je😅, divím se, že jsem neměla dekubity od toho dlouhého sezení.😂

Forest

Větrák byl v těch vedrech opravdu potřeba

Co mi taky hodně pomáhalo ve zkouškovém, bylo uvědomění, že na to člověk není sám. Měla jsem okolo sebe celkem dost lidí, co se taky ještě učili na zkoušky a nikdo vás lépe nepochopí než člověk, co je na tom úplně stejně jak vy. :D

Většina dnů v červenci probíhala úplně stejně: ráno vstát - pokud možno na první budík (což bylo s každým dalším dnem nadlidské umění💀), od snídaně se odvalit co nejdřív k učení, nechodit na mobil (taky nadlidské umění a občas už se mi to vymykalo kontrole😅), po dopoledním učení rychlý oběd, odpolední káva a zase zasednout k učení, neroztéct se v tom vedru, večer si jít zaběhat nebo jít aspoň na procházku, pak večeře a večerní blok učení, kdy jsem pravidelně zjišťovala, jak jsem opět ve skluzu. Dlouhodobě jsem si udržovala hladinku 2 nebo 3 dnů skluzu.😂 Já už bych bez toho skluzu asi nemohla fungovat a je úplně jedno, jak si to rozplánuju, ale stejně vždy nestíhám a potřebuju, abych byla pod tlakem, jinak nepojedu jak turbomyš.😅

Kočičí parťák mi zůstal věrný i u patologie

Na polovinu července jsem si naplánovala malé rozptýlení, víkend bez učení, vyrazím na fesťák! Říkala jsem si, že jednu akci si prostě dopřeju, protože jinak by mi z toho učení už asi fakt hráblo. A tak jsem vyrazila na svůj první fesťák v životě, užívala jsem si sluníčka, skvělé hudby, kamarádů a spousty výborného jídla. Na chvíli jsem neřešila patologii, vypla mozek a psychicky si odpočinula jako už dlouho ne.

Víkend plný jídla, sluníčka a skvělé hudby ♥

Ewa♥ tak jsem ji taky mohla vidět a byl to skvělý zážitek!

Po tomto krásném víkendu mě čekalo finále, poslední 2 týdny do zkoušky. Motivace se sice už blížila nule, brečících chvilek přibývalo a pocit, že je toho pořád tolik, co ještě neumím, byl snad čím dál tím větší. Já i kdybych na tu patologii měla rok, 3 roky, tak to nebudu umět všechno. To jsou tak velké zkoušky, že je prakticky nemožné umět všechno dokonale, ale člověk se s tím nějak musí smířit a doufat, že něco v té hlavě přece jen je a že si na tom potítku aspoň něco vybaví.

Čím dál tím častěji přicházely taky myšlenky, jestli mi to za to stojí, jestli jsem si neměla vybrat jinou školu, že bych teď měla tolik volného času a o tolik stresů by mi ubylo. Ale říkala jsem si, že už mi nezbývá zas tak moc času do té zkoušky a byla by škoda to všechno zahodit takový kousíček od konce. (Ano, byla by to škoda se na to všechno vykašlat týden před zkouškou, když už jsem zvládla 3 roky😅) A tak jsem se poslední dny učila už spíš jen tak ze setrvačnosti a doufala jsem, že už to konečně vyjde  a taky se dočkám těch zasloužených prázdnin.

Tady už jsem byla v Olomouci a zbýval mi poslední den do zkoušky.

Večer před zkouškou jsem ještě doprojížděla poslední otázky a měla jsem pokušení u toho sedět i v noci, ale začalo mě škrábat v krku, tak jsem to zavřela a šla radši spát s tím, že už to všechno odevzdávám a ať to dopadne tak, jak má, a poprvé v životě jsem se před zkouškou vyspala hezky.😅 Asi už jsem byla tak moc vyčerpaná, že tělo nemělo energii strávit noc bděním a přemýšlením nad dalším dnem a zvolilo radši tvrdý spánek.

Vzhledem k tomu, že jsem šla teď na druhý pokus, nemusela jsem už opakovat test a sklíčka a tudíž jsem si ráno mohla i o trochu déle pospat (ehm, do 7😂místo do 6). To, že už jsem nemusela věnovat energii testu a sklíčkám, byla celkem velká úleva, nejen v přípravě na zkoušku, ale i ten samotný den, soustředila jsem se už jen na ústní.

Ráno cestou do školy jsem opět měla pocit, že někde hodím šavli.😂 Ale dobrý, zvládla jsem do školy dojít bez úhony. Naštěstí nás na opravném pokusu vzali na potítko mezi prvními, takže jsem se nikde nemusela dlouho stresovat. Modlila jsem se, ať si vytáhnu něco pěkného, protože už jsem se to tak moc nechtěla učit všechno znovu. A dopadlo to úplně nádherně, vytáhla jsem si pneumokoniózy, nenádorová onemocnění mužského a ženského reprodukčního systému a z onkologie jsem si vytáhla první otázku - nádory pravé a nepravé. Na potítku jsem opět samu sebe vystresovala, jak je mým zvykem, když jsem si na něco nemohla vzpomenout a bála jsem se, že to nebude stačit a že to třeba zas nezvládnu. Tak jsem se zas začala uklidňovat, že toho tam mám napsaného hodně a teď už je to stejně rozhodnuto a musím už jen věřit. Nakonec jsem si na potítku ještě na něco rozvzpomněla a už se šlo na zkoušení. Měla jsem štěstí na hodného zkoušejícího a to zkoušení probíhalo diametrálně jinak než na prvním pokusu. Dotazy od zkoušejícího mi taky sedly, na závěr zkoušení se mě ještě zeptal na otázku z oboru, který bych jednou chtěla dělat, což bylo taky příjemné se pobavit o něčem, co člověka opravdu zajímá. :D No a pak už jsem dostávala index s povzbuzujícími slovy a myslela jsem, že se štěstím rozbrečím. Konečně volno! Opravdové prázdniny, ne jen víkend na regeneraci a po víkendu další měsíc učení přede mnou, opravdové volno, teď už nemusím nic, vůbec nic! Nakonec se z prvotně nenáviděné patologie vyklubala pro mě zatím ta nejpříjemnější zkouška na celé medicíně. A v tu chvíli jsem byla tak ráda, že jsem to nevzdala a bojovala až do konce, protože to stálo za to! Celý ten den byl nádherný, s kamarády jsme zašli na poké, pak se procházeli po Olomouci a najednou se mi šlo tak nějak lehčeji.

Vděčnost ♥

A další dny po zkoušce jsem zjistila, jak mi najednou začaly dělat radost úplné maličkosti. Mohla jsem se pořádně vyspat bez budíku. Mohla jsem klidně celý den ležet na zahradě a pozorovat mraky nebo jít na dlooouhou procházku a nevyčítat si, že kvůli tomu nestihnu další 3 otázky. Mohla jsem se taky koukat na olympiádu! Nebo jsem si mohla číst, co jsem chtěla. Taky jsem si konečně doma pořádně uklidila a i z toho jsem měla velkou radost. Jednoduše řečeno, najednou mi dělalo radost všechno.😅 A tam mi to došlo, že přesně tohle jsem si před půl rokem přála, abych jen nepřežívala ze dne na den, ale opravdu žila a radovala se z maličkostí a byla vděčná za to, co mám. A ono to přišlo. Stálo to spoustu dřiny, spoustu odříkání a přemlouvání se, ale suma sumárum, opravdu to stálo za to.

V přírodě jsem pak trávila hoodně času. Relax na duši.

Pekla jsem.

Teď si to spolu užíváme o to víc! ♥

Třeťák byl pro mě horská dráha od začátku až do konce, jak ve škole, tak i v osobním životě. A i když jsem si spoustu měsíců v řadě myslela, že se z toho nikdy nevyhrabu a nikdy zase nebudu šťastná, tak přece jen jsem se dočkala. Stala jsem se silnější a až zas někdy přijde nějaká překážka, tak už si s ní třeba zase dokážu lépe poradit. :D

Stojí to za to! Jsem ráda tam, kde teď jsem.

Závěrem bych chtěla říct, že ať už si procházíte čímkoliv, tak to nikdy nevzdávejte. Ono to někdy bude sice trvat možná déle, než bychom si představovali, ale jednoho dne opravdu každá bouřka pomine a zase bude lépe.❤