Moji milí čtenáři, ozývám se vám po hodně dlouhé době aktuálně ve vánoční náladě s myšlenkami jinde než ve škole. I přes to zkusím zabrouzdat ve své paměti, zalistovat deníkem a fotkami v telefonu a připomenout si ty uplynulé tři měsíce zimního semestru, který utekl jako lusknutím prstu.

Některé věci si v životě nenaplánujeme a stejně tak mě potkalo v zimním semestru pár událostí, které mě změnily a o kterých jsem nebyla připravená psát v reálném čase, ale protože si myslím, že někdo si možná procházel podobnými věcmi a stejně jako já jsem v té době potřebovala slyšet slova povzbuzení a pochopení, tak jsem se rozhodla, že půjdu s kůží na trh a možná to někomu z vás pomůže slyšet.

Začalo to v říjnu na jedné hodině interny v nemocnici, kdy se mi při jednom vyšetření udělalo blbě, zničehonic mi začalo hučet v uších, hlasy jsem slyšela z dálky a viděla jsem rozmazaně, což už jsem znala, musím si sednout, jinak bude zle. A tehdy se mi to podařilo včas podchytit a k zemi jsem nešla. Byla to shoda blbých náhod, malá stísněná místnost, ne úplně příjemný zdravotnický personál, první ranní hodina, to se stává. Ale v mé hlavě se zatím honily myšlenky, že to je mé selhání, že jsem to nezvládla, že to nezvládnu ani příště. Hlavou se mi taky mihla událost z léta, kdy jsme s jedním členem z rodiny jeli na chirurgii, tekla krev a mně se udělalo taky blbě. Přitom to už jsem měla po praxích na aru, kde jsem viděla všelijaké věci a nic moc to se mnou nedělalo, všechno jsem tam v pohodě zvládla. Ale jak šlo o rodinu, promítly se do toho city, tak to se mnou něco udělalo (pochopitelně), v tom druhém případě to byla blbá shoda náhod, to se stává, ale můj mozek to takhle na začátku října nebral a viděl v tom jenom své selhání.

Potom jsme pokračovali s pitvami na patologii, odkud jsem napoprvé radši odešla dřív, protože jsem se bála, že bude následovat stejný scénář jako doposud. Další interna, další gastro, strach se stupňoval, další pitevna, další nepříjemné pocity.

Začala jsem se bát všeho, necítila jsem se příjemně ve škole a v nemocnici a přišly úzkosti. Před každým novým dnem, při každé zmínce o škole. A čím víc jsem se bála, tím častěji se ty úzkosti objevovaly. Potřebovala jsem pauzu, ale jak, v půlce rozjetého semestru, to nejde. A tak jsem jela dál a rozjely se mi migrény, zpočátku třeba ob den, později už každý den. Každý den jsem se probouzela s bolestí hlavy, bylo mi blbě, musela jsem do školy, ale bála se a byla jsem na sebe naštvaná za to, že se tak cítím, že zase něco nedávám. Z toho mě ještě víc rozbolela hlava, začarovaný kruh, který se opakoval každý den nanovo. Nebyla jsem to já, neviděla jsem budoucnost, začal mě ovládat strach a úzkosti.

V momentě, kdy jsem si začala uvědomovat, že ty bolesti hlavy nejsou jen ze školy, ale bolí mě hlava konstantně, i když si chci užít něco, když chci koukat na film, být s rodinou, s přáteli, tak mi začalo docházet, že to není v pořádku, že to tak nemá být a není to standard, na který bych si měla zvyknout a naučit se s tím žít, musím si říct o pomoc. A tak jsem se s tím začala svěřovat blízkým, kterým jsem důvěřovala a to mi trochu pomohlo, dostat to ze sebe, říct nahlas to, co mě trápí. Ale stejně bolesti hlavy stále neustávaly a já už doslova nevěděla, co se sebou. „Moc se stresuješ.“ „Všechno si moc bereš.“ „Zvolni.“ Ale jak?  To nejde jen tak přepnout.

Až mě jedna kamarádka přiměla na myšlenku, jestli bych nechtěla zkusit psychologa. Já jsem obecně celkem dost tvrdohlavý člověk, který si moc nenechá od ostatních poradit a myslí si, že všechno nějak zvládne sama. Ale tady už jsem i já cítila, že na to nestačím sama, že si musím nechat pomoct od někoho, že se to samo jen tak nespraví. A tak jsem si našla kontakt na jednu psychiatričku a napsala jí. Byla jsem z toho nervózní, napsala jsem někomu cizímu o svých problémech, někomu cizímu jsem povolila nahlédnout do části svého života, ve které jsem byla hodně citlivá. 

O pár dní později mi přišla odpověď a domluvili jsme se na první schůzce, ten den se mi šlo ze školy tak nějak lehčeji. Udělala jsem nějaký krok, řekla jsem si o pomoc, možná mi i ten člověk na druhé straně pomůže, třeba to fakt jednou bude zase dobrý.

Nicméně další dny se vše zase vrátilo do stereotypu, každodenní přemlouvání sama sebe, že do té školy musím jít, že musím být silná a neutíkat před svým strachem. Všechno normální a běžné bylo tak těžké. Rozhodla jsem se ale, že budu bojovat a dávala jsem si maličké cíle na každý den. Například: Dneska půjdu cestou do školy přes nemocnici, když to zvládnu, pochválím se.  nebo Na patologii půjdu na pitevnu, postavím se na kraj, budu koukat do země radši, ale půjdu tam a když to zvládnu, pochválím se.

Dělala jsem opravdu malé krůčky a někdy jsem sebrala odvahu, někdy ne. Hlava ale bolela pořád, pořád jsem to nebyla já.

A pak jsem šla poprvé ve svém životě k psychiatričce. Na místo, kde jsme měli výuku. A já tam teď šla jako pacient a připadala jsem si zvláštně, všechno bylo stejné, ale zároveň úplně jiné.

Samotné sezení bylo ale moc příjemné, naproti mně seděl někdo, kdo mě vyslechnul, nezlehčoval moje pocity, dokázal se do mě vcítit a poskytl mi nějaký náhled na řešení. Když jsem odtamtud odcházela, cítila jsem se hezky, že jsem udělala velký krok a i když jsem na začátku všeho a bude to ještě dlouhá cesta, tak že tam je ta naděje, že to jednou bude zase dobrý.

Závěr sezení: Moc se stresuju, málo odpočívám a ty migrény jsou způsobeny psychosomaticky. Mám před sebou velký kus práce, bude to chtít čas, nezlepší se to hned, ale mám naději, že když k sobě budu víc laskavá, tak se to jednou zlepší.

A tak jsem na sobě začala pracovat, mít se víc ráda, nebýt na sebe tak přísná, dopřát si odpočinek a víc poslouchat své tělo. Zároveň jsem začala dělat další krůčky i ve škole, vystavovat se nekomfortním situacím, abych si na ně pomalu zvykala a už po měsíci to začalo nést své první ovoce. Pamatuju si na moment, kdy jsem se regulérně těšila do školy (sice na svoje kamarády😅, ale to je jedno, nebyl tam strach, byly tam pozitivní emoce spojené se školou a to jsem vnímala jako velký úspěch). Postupně začaly odcházet i bolesti hlavy a já se tak po dlouhé době mohla pořádně nadechnout a jen tak spokojeně být bez bolesti. 

Teď s odstupem času můžu říct, že momenty, které se mi zaryly do hlavy, kdy jsem pocítila pocit úlevy, tak byly, když jsem si uvědomila, že je se mnou něco v nepořádku, když jsem ten problém vyslovila poprvé nahlas, když jsem si dokázala říct o pomoc, když jsem si domluvila schůzku u psychiatričky, když jsem byla na sezení. 

Ke konci prosince se mi pro změnu objevily trochu jiné zdravotní problémy, opět spojené se stresem, tak doufám, že mi ten vánoční čas pomůže, zklidním se a všechno se to zase spraví. Vždycky mi ale při těchto událostech dojde, jak ta škola zase tak moc významná v tom životě není, že jsou důležitější věci, na které občas zapomínáme. A až když je ztratíme, tak si některé životní hodnoty trochu přeskládáme.

Taky bych vám závěrem tohoto článku chtěla popřát příjemně strávený vánoční čas plný pohody a klidu, vše nejlepší do nového roku, hlavně to zdraví! A pokud tu mám někoho, kdo si procházel/prochází podobnými problémy jako já, opravdu seberte odvahu říct si někomu o pomoc a nebýt na to sám. Myslím si, že v dnešní době už téma duševního zdraví a psychoterapie není takové tabu, ale i přesto mi přijde důležité o tom mluvit. A tak jsem šla dnes s kůží na trh, odhalila své soukromí a i kdyby tento článek měl pomoct byť jen jedinému člověku, tak to mělo smysl. ♥ 

P. S. Buďte laskaví jak k ostatním, tak k sobě samým. ♥