Uznávám, že mám trošku zpoždění s psaním článků, prázdniny už dávno nejsou.😅 Ale říkala jsem si, že by byla škoda, kdybych se nepodělila o zážitky z letních stáží v nemocnici, protože tyto prázdniny jimi byly doslova nadupané. Celkem jsem za prázdniny po čtvrťáku navštívila 3 oddělení - chirurgii v rámci povinných praxí, ARO v rámci dobrovolné stáže a pediatrii v rámci placené stáže, takže to bylo opravdu pestré. :D

Půjdu na to chronologicky a začnu u povinných praxí z chirurgie. U nás na lf upol jsou po čtvrťáku povinné 2 týdny praxe na chirurgii. Pokud se rozhodujete, kam se upíšete na ty 2 týdny, tak určitě doporučuju nějakou menší nemocnici, protože tam vás hned začlení do provozu, naproti tomu ve fakultkách se vám může stát, že budete celé 2 týdny jenom podpírat zdi. Já jsem si pro praxe vybrala menší okresní nemocnici a byla jsem nadmíru spokojená! Už posledních pár let medicíny jsem se jako chirurg v budoucnu neviděla, a tak jsem od praxí na chirurgii neměla zrovna moc velká očekávání. Ještě k tomu všemu pro mě byl čtvrťák rokem kotrmelců a nejistoty jak ve studijním životě, tak v tom osobním. Moje pocity ze čtvrťáku byly následující - A tohle je ta opravdová medicína? Od čtvrťáku už mě to přece mělo začít opravdu bavit a já si místo toho připadám extrémně unavená a absolutně nepoužitelná v praxi. Celý čtvrťák jsem akorát škrtala obory, co rozhodně nikdy dělat nebudu a frustrovaná z chování některých doktorů ve fakultce jsem si neustále kladla otázku, jestli mi to za to stojí... A pak jsem udělala neurolu, poslední zkoušku čtvrťáku, úplně jsem přestala myslet na školu, objevila zase svoje staré záliby a vyrazila jsem na svatbu mé kamarádky. Najednou mi bez toho medicínského světa bylo tak hezky a říkala jsem si, jestli mě zas praxe neuvrhnou do depky a pochybností o tom, jestli chci vůbec pracovat ve zdravotnictví. A pak přišel první den na chíře a rovnou na sály, u druhé operace jsem už asistovala a z nemocnice jsem ten den odcházela s úsměvem od ucha k uchu, že to bylo wow. A pak přišly další dny, další asistence a ten pocit, když jsem se viděla ráno na rozpisu operací jako MUC., tak to bylo neskutečný. Na sálech už mě znali, sestřičky si pamatovaly moji velikost rukavic, konečně jsem se cítila v nemocnici hezky a ne jako ve škole, kde člověk tak akorát podpíral zdi. A na to, že jsem byla v menší nemocnici, tak jsem viděla obrovské spektrum výkonů - klasickou chirurgii, cévní chirurgii, ortopedii a urologii. Místy mi to už přišlo jako bych měla praxi zároveň na ortopedii😅, ortopedie si mě sice tolik nezískala, jsou to většinou delší operace, velké krevní ztráty a šrouby a kladiva mě moc nefascinují. Nicméně bylo husté to vidět a taky si u něčeho zaasistovat, byla to zas úplně jiná chirurgie. Dokonce jsem měla v ruce i kladivo, což si myslím, že musel být docela vtipný pohled.😂

Po dlouhé době zase jiskřičky v očích. ♥

Ze sálů jsem odcházela sice fyzicky unavená, protože to mnohdy fakt nebyla sranda, když musíte ortopedovi držet dolní končetinu v určitém úhlu, co si nastaví a běda, jestli se pohnete byť je o milimetr! Po operacích jsem ještě chodila na ambulanci, kde to zas bylo o něčem jiném než na sálech. Na ambulancích se mi dokonce povedlo dostat k šití, což byl pro mě teda docela oříšek.😅 Ale musím říct, že se mi doktoři i sestřičky opravdu věnovali.

...když dostaneš na praxích domácí úkol

Nevěřila jsem, že to po praxích na chirurgii řeknu, ale trochu se mi pak po sálech stýskalo. Bylo to prostě husté oblékat se do sterilního, být vypsaná na operace a dokázat si, že ta malá Adélka, co před chvílí sotva odmaturovala, může najednou stát na sále vedle hlavního operatéra a mít ruce na tepně. A tak mi tyhle 2 týdny na chirurgii zase dodaly energii a motivaci, že bych tu medicínu přece jenom mohla dokončit.

Praxe na chirurgii utekla jako voda a já o týden později stála znovu na sálech.😂 Tentokrát zase z druhé strany s anesteziology. Stáž na ARU už jsem si domlouvala z vlastní iniciativy, to povinné nebylo.😅 A bylo opravdu zajímavé si ty sály vyzkoušet z obou stran, pokud nebyly komplikace, tak tam ti anesteziologové měli opravdu pohodičku. Nicméně o pohodičce se ani náhodou nedalo mluvit na oddělení, tam to byl jiný fičák. Pořád se píchaly centrály, dělaly se tracheostomie, resuscitace, dialýza. Člověk se na tomto oddělení pohybuje opravdu na hranici života a smrti a zjistí, jak je zde tenká hranice. Co si mě ale taky hodně získalo na aru, tak byl skvělý kolektiv, to dělá opravdu hodně!

jedna modrá z ARA ♥

A poslední do třetice z mých prázdninových oborů byla pediatrie. Zase něco úplně jiného oproti těm dvěma předchozím oborům. Jelikož větších dětí na oddělení zrovna moc nebylo, tak jsem chodila s doktory převážně na novorozence na šestinedělí, což mi absolutně nevadilo!😍 Zjistila jsem, jak velké téma je KOJENÍ, jak to u někoho jde samo a jiné maminky se s tím chuděry natrápí. Taky jsem přišla na to, že poslechnout si srdíčko a plíce u miminka je někdy opravdu nadlidský úkol, protože mu nemůžete říct, ať na chvilku zadrží dech při výdechu, ať slyšíte dobře srdce. Takže vychytat moment, kdy zrovna nebude brečet, abyste si ho mohli vyšetřit, je někdy fakt nadlidský úkol.😂 Taky jsem se skrz novorozence dostala i na porodnici a překvapilo mě, že to tam vypadá jako na nějakém luxusním hotelu. Nicméně pediatrie nebyla jen roztomilá miminka, barevné haleny se zvířátky a mini fonendoskopy. Byly to i drogově závislé matky, kde je vám líto nevinného miminka, co už se narodí jako malý závisláček, poporodní deprese, kdy musíte volat psychiatra a děti, o které se jejich rodiče nechtějí starat nebo tam probíhá domácí násilí. 

Mini fonendoskop na miminka

Suma sumárum se letošní prázdniny na praxích nadmíru povedly! :D Zase jsem chytla trochu to nadšení k medicíně, získala jsem spoustu nových zkušeností a posunula jsem se zase o kousek blíž k mému budoucímu povolání (ikdyž stále nemám 100% vybraný obor a jak se konec školy blíží, tak mě to čím dál tím víc stresuje😅, ale věřím, že ono to nakonec nějak dopadne a že snad pak budu s výběrem spokojená).

skoro jako doktorka Plyšáková😅

P. S. Přes prázdniny a i teď na podzim jsem se trochu vypařila z instagramu a už tam nesdílím tolik věcí. Důvodem je asi přirozený vývoj a přes prázdniny jsem tak nějak dospěla k názoru, že teď je pro mě příjemnější si to všechno, co život přináší, sdílet sama se sebou a se svými nejbližšími.