Z deníku medičky 2 #listopad

By Áďa - prosince 23, 2022

 Je předvečer Štědrého dne, pomalu už se chýlíme ke konci prosince a já se teprve teď dostala k sepsání deníku za listopad. No nevadí, poslední měsíc byl ve škole pořádné rodeo, a tak mi toto zpoždění určitě omluvíte. :D

Listopad byl podle mě zatím tím nejúžasnějším měsícem v celém druháku (tentokrát bez ironie😅). Byl doslova narvaný všemožnými zážitky všeho druhu. Na začátku měsíce bylo ve škole ještě takové pomalejší tempo, a tak byl čas objevovat všechny výhody vysokoškolského života, kterých jsme si za uplynulý rok moc neužili. A tak jsme vyrazily s holkami do kavárny a zjistily jsme, kolik tam je studentů, že na to asi běžný vysokoškolský student má přes rok čas. Dále jsme se rozhodly dělat i něco prospěšného pro naše tělo a zavítaly jsme na hodinu step aerobiku určenou pro studenty upolu. No, připadala jsem si tam jako poskakující koza😂, ale ten pocit po tom, když z vás tečou vodopády potu, ale vám je to jedno, protože se vám právě vyplavily endorfiny a vy jste teď a tady šťastní. 😁

Na kavárenské povalečství bych si dokázala zvyknout velmi rychle.😅

Ve škole byla pro nás pro všechny postrachem esej z biochemie, kterou už jsme sice měli napsanou a opravenou, ale zbývalo ji ještě odprezentovat. Zkrátka a dobře máte před svými spolužáky a vyučujícím mluvit o něčem, čemu absolutně nerozumíte. Měla jsem z toho trošku nervy, ale nakonec to dobře dopadlo a vlastně to ani nebylo tak strašné. 😀

Na zvz jsme už museli umět obvázat jakoukoliv část na našem těle, na jakou si vzpomenete, a tak jsem poctivě trénovala na celé rodině a kamarádech, takže kdybyste chtěli něco zavázat, stačí říct.😂

Palec byl pro mě asi největší oříšek, ale nakonec to vypadá docela elegantně, co myslíte?😆

Také mě v listopadu čekala první hodina volitelňáku „Chirurgická první pomoc“, na kterou jsem se hodně těšila a byla jsem zvědavá, co tam asi tak budeme dělat, když jsme chíru ještě neviděli ani z rychlíku. No začalo to parádním blouděním po nemocnici a hodinovým čekáním, ale nakonec se pan doktor dostavil a vrhli jsme se na to.  Nejzajímavější částí tohoto předmětu ovšem bylo, když nás pan doktor vzal na chirurgickou jipku a provedl nás tam, to bylo fakt husté vidět všechny ty přístroje a personál v běžném provozu. Je to zvláštní říct, že to bylo husté, že se mi tam líbilo, ale na druhou stranu mi bylo těch lidí, co tam leželi v umělým spánku, líto. Oni tam leží, neví o sobě, dýchá za ně přístroj a my tam mezi nimi chodíme a prohlížíme si je jako v zoo. Vím, že to takhle nemůžu brát, že to je naše výuka a že člověk nemůže tolik přemýšlet nad osobními příběhy všech pacientů, ale zároveň je nemůže brát jako „žlučník“ nebo „slepák“ a zapomínat, že to jsou taky lidé. Toť mé první pocity z takového prvního většího kontaktu s nemocnicí a s pacienty. Bylo to hodně zajímavé a už se moc těším, až se tam budeme objevovat častěji a začnou nám klinické předměty.

Dalším velkým zážitkem pro mě byla moje první „Nemocnice pro medvídky“ (a pak teda i ta druhá a třetí😅). A co to vlastně je ta Nemocnice pro medvídky? Jedná se o akci pořádanou IFMSA, což je organizace sdružující mediky po celém světě. V rámci této organizace můžete jako medik dobrovolničit třeba na dnech zdraví, edukovat ve školách o sexuálním zdraví nebo jít právě na Nemocnici pro medvídky. Za svou účast na těchto akcích sbíráte body, za které pak můžete s IFMSA vyjet na nějakou zahraniční stáž. 😀 A konkrétně ta Nemocnice pro medvídky spočívá v tom, že jdete do školky hrát si s dětmi na doktory a povídat si s nimi o lidském těle a o prevenci. Tato akce si klade za cíl zbavit děti strachu z nemocnice, což mi přijde jako úžasný projekt! A proto jsem si řekla, že bych se toho také chtěla zúčastnit. Před první nemocnicí jsem si říkala, jaké to asi bude, jestli to s těmi dětmi budu umět, jestli budu vědět, co jim říkat a jestli mě budou nějak vnímat. V momentě, kdy jsme vešli do třídy a já viděla ty děti vyřádkované na lavičce se svými plyšáčky na klíně, tak první, co jsem si v hlavě řekla, bylo: „Jo, to bude dobré.😁“ A taky že bylo! Strašně mě bavilo si s dětmi povídat, vidět, jak je každé dítě jiné a na každého funguje něco jiného. Taky mě hodně bavilo to dětské vidění světa, ty dětské „starosti“ a dětský naprosto upřímný smích a někdy zase naprosto upřímný nezájem.😅 Sice jsem po hodině a půl mluvení a neustálého snažení se zaujmout ty děti, byla trochu vymluvená a unavená, ale na druhou stranu jsem byla nabitá energií a motivací. Bylo to fakt super!💗

Dále jsem si také vyzkoušela akci Světový den diabetu, kde jsme měli v obchodním centru několik stanovišť - např. s měřením glykémie, tlaku, bmi, ale také první pomoc a medvídky, kde jsem to zakotvila.😄 To byla taky moc super akce!

Malou paní doktorku jsem samozřejmě naučila u obvazu začínat zámkem. 😎 Škola paní 🍏se pozná!
 
No a ke konci listopadu už začalo ve škole přituhovat a najela jsem zase na takové „prvácké tempíčko“.😅 A zjistila jsem, že se to nezapomíná a že už mi jde tak nějak lépe zvládat tu tunu učení, že si prostě člověk časem zvykne na to, že některé týdny musí jet 24/7, zavřít se v pokoji s učením a mimoškolní aktivity omezit jen na základní lidské potřeby. A stejně tam pořád jsme, i když víme, že další roky to nebude jiné, že tomu musí člověk něco obětovat. Potom totiž přijde taková návštěva jipky nebo nemocnice pro medvídky a jste v tom zase až po uši.😅

Tak se mi tu všichni hezky opatrujte, užijte si Vánoce a zvládněte zkouškové!💪Držím vám všem moc pěsti!

  • Share:

You Might Also Like

0 comments