I když nám náš život připadá často nudný, nezajímavý a po scrollování na ig ještě víc nudný a nezajímavý, každý z nás má svůj vlastní příběh, který je jedinečný, i když ho zrovna nesdílíme na sociálních sítích. Život každého z nás je jízda na horské dráze, která rozhodně není nudná! A navíc, každý svého štěstí strůjcem, pokud se nudíme delší dobu a už nás to nebaví, je třeba si vymyslet nějakou novou výzvu. Pokud mě ještě neznáte, asi nevíte, že čtete článek osoby, která je ve vymýšlení nových výzev mistr, zvláště těch, kdy se ztrapním a dostanu do nějaké nekomfortní situace.😂 Tou mojí poslední výzvou je autoškola🙈 a pokud jste ještě neměli tu čest to vyzkoušet, zdaleka nevíte, do jakých všemožných situací se můžete dostat, zvláště, když řízení nepatří mezi vaše silné stránky.

Můj příběh s autoškolou začal na konci ledna, kdy jsem si podala přihlášku a hned druhý den, jsem absolvovala první teorie, kde započalo moje ztrapňování, když se nás ten učitel náhodou na něco zeptal.😅 To jsem ale ještě zdaleka netušila, co mě čeká na jízdách. 

Z první jízdy jsem byla strašně moc nervózní, celá jsem se klepala a snažila jsem se uklidnit, protože mi bylo jasné, že s klepajícími končetinami se auto neovládá moc dobře. Překvapivě se mi to podařilo a první lekce proběhla v pohodě, možná až nadprůměrně a já ze sebe měla radost, byla jsem okouzlená tím, že se mi podařilo rozjet auto a ono to fakt jelo. Z první jízdy jsem tedy nabyla dojmu, že mám na to řízení talent a že všechno bude v pohodě a nechápala jsem, jak se někdo může v autoškole rozbrečet, amatéři! 

A následovala druhá jízda kde už se toho po mě chtělo víc a já z toho byla trochu vyjukaná, kolik věcí mám zvládat najednou, nicméně pořád to bylo jakž takž v pohodě. Zlom nastal asi na třetí lekci, kdy jsem celá zpocená a uhoněná z těláku nasedla do auta a ten den se mi nic nedařilo a já to nechápala, jak je to možné, že najednou kazím všechno, co se dá. 

Potom přišel koronavirus a já jsem 2 měsíce měla pauzu, která mi vlastně ani moc nevadila, protože jsem nějak netoužila po tom, se do té autoškoly zase vrátit a stát se terčem nadávek, protože jsem zase něco přehlédla nebo na něco zapomněla.

Jak čas ubíhal, najednou tu byly další naplánované jízdy a s tím přišla i moje klasická nervozita, která vždy všechno akorát zhorší. První pokoronavirová jízda nebyla tak špatná (to jsem si myslela já, učitel měl ale trochu jiný názor) a když jsme na chvíli zastavili, začal se mě ten učitel ptát na otázky z testů. Tak jaká je hloubka dezénu na letních pneumatikách? Dezén, co to jako je?!😂 Na jaký tlak hustíme pneumatiky? Co? A to mám vědět jako jak?😂

Další lekce byly takové průměrné, dokud nepřišlo parkování. 😎😍 Nejdřív pozadu a pak podélně, nádhera, v tu dobu jsem se zařekla, že autem prostě jezdit nebudu, že na to nemám. A když už jsem si myslela, že už nemůže být hůř, píchla jsem kolo. 😊 Častou otázkou je, jestli to jde, ano, jde to, když vám přeje štěstí. 😅 A mně ten den opravdu přálo, při podélném parkování jsem trochu škrtla obrubník a byl tam kámen nebo spíš kamínek, malý a blbý kamínek, který to všechno způsobil. A co následovalo? No výměna kola, to byste nevěřili, k čemu všemu se v takové autoškole dostanete. A tak jsme vyměňovali kolo, no „vyměňovali“, já jsem spíš tak něco podržela, když bylo potřeba a nebo vytáhla už povolený šrouby, ale i tak to byl velký zážitek a já už si nadosmrti budu pamatovat, jak se vyměňuje kolo. A tady bych si dovolila použít mé oblíbené rčení: Všechno zlé je k něčemu dobré. 

Od výměny kola to všechno šlo už tak nějak ráz na ráz a když píšu tenhle článek, čeká mě poslední lekce a zítra závěrečné zkoušky. Za volantem si přijdu už trochu jistější, testy jedu každým dnem, protože jakmile mám příležitost se na něco připravit, tak jdu do toho, štěstí přeje připraveným. Nebudu vám lhát, bojím se a jsem z toho nervózní, večer nemůžu usnout, protože si v hlavě přehrávám všechny situace z autoškoly, v noci se mi o tom zdají sny. Asi v pondělí jsem se takhle probudila a byla jsem šťastná, protože jsem si myslela, že už jsem to udělala, zvládla jsem to a pak mi došlo, že to byl jenom sen a ten den D mě ještě čeká. 

Jako správný optimista s pozitivním myšlením mám v plánu si na zeď nalepit povzbuzující citáty a neustále si je opakovat a uklidňovat se tím. Snažím se nepředstavovat si katastrofické scénáře a místo toho věřit, že to zvládnu a bude to v pohodě. Je to takový klid před bouří, uvidíme, jak to dopadne, až to budu mít za sebou, tak vám dám vědět, ať už to dopadne jakkoliv.

Mějte se hezky a za pár dní u dalšího článku!