Brigáda v nemocnici

By Áďa - srpna 22, 2020

Prázdniny se s námi pomalu začínají loučit, už jenom týden, no chápete, jak rychle to nakonec uteklo?! Včera jsem konečně dokončila svoji pracovní docházku a tento poslední týden plánuju hodně odpočívat, dělat, co mám ráda, na nic nemyslet a načerpat energii na nový školní rok - ten maturitní. Dneska bych se vám tady chtěla rozepsat o mé brigádě v nemocnici, jak jsem se k ní dostala, jaká byla moje náplň práce a třeba taky, co za zkušenosti jsem si odnesla. 😃

K brigádě v nemocnici jsem se dostala přes kamarádku, která tam už nějakej ten pátek brigádničila. Pokud máte zájem o brigádu v nemocnici a máte tam nějaké známé, tak se zkuste poptat nejdřív jich, ale určitě to jde shánět i na vlastní pěst. Alespoň u nás v okresní nemocnici shání pořád někoho a ve zdravotnictví je stále málo personálu na všech frontách, takže učiněný ráj pro nás brigádníky a plus vám nemusí být 18, takže další výhoda! 

Potom, co jsem se domluvila s paní personalistkou, vyplnila všechny možné formuláře, oběhala úřady a podepsala smlouvu, mi byla udělena pozice pomocnice na úklid na ředitelství a později i na ortopedii. Začínala jsem 1. července a strávila jsem tam skoro celé prázdniny. (Několikrát jsem se za to později proklínala, jak úžasné nápady mám.👏) 

Řekla bych, že jsem měla opravdu velké štěstí na lidi, protože 3 ze 4 uklízeček, se kterými jsem pracovala, byly v pohodě, až na tu jednu, která byla fakt nepříjemná a závistivá a když jsem s ní zrovna dělala, tak jsem se do práce opravdu netěšila. S tím těšením do práce to bylo asi takhle: první 3 dny jsem byla nadšená z toho, že chodím v nemocničním oblečení, mám svou vlastní kartičku se jménem a jsem součástí nemocnice, místa, kde se zachraňují lidské životy a já se na tom všem můžu podílet, protože uklízím.😀 Po těch třech dnech jsem z toho začala být mírně nešťastná, protože vstávat střídavě ve 4 nebo v 5 ráno fakt není úplný terno. Nechci říct, že práce uklízečky není důležitá, to rozhodně je a taky je ohromně náročná, což poznaly hlavně moje nohy, ale i tak funguje v nemocnici jistý kastovní systém, podle kterého jste na pozici uklízečky vlastně úplně nejníž, co můžete být. Takže není výjimkou, že vám někteří doktoři neodpovídají na pozdrav, což je fakt neslušný a dost mě to štvalo. Nebyli to samozřejmě všichni, například když jsem chodila uklízet na záchranku, tak tam se ke mně všichni chovali nádherně, odpověděli mi na pozdrav, někdy mě dokonce pozdravili jako první, usmáli se na mě a ještě mi PODĚKOVALI za úklid. K záchranářům jsem chodila uklízet ráda.

Každý den ale nebyl sluníčkový, prošla jsem si krizí, která trvala pár týdnů. Během této krize, jsem si začala myslet, že práce v nemocnici není pro mě, že vlastně ani nevím, jestli chci na tu medicínu (všeobecné lékařství) jít. Byla jsem z toho hodně smutná, a dokonce jsem kvůli tomu brečela, že se asi budu muset vzdát svého snu. No jo, ale co budu dělat místo toho? Začala jsem přemýšlet o zubařině, byly tam samé racionální důvody, proč ano, ale nebylo tam nic od srdce... Potom v té práci byly ale jisté maličkosti, které mě z toho nakonec vytáhly, když jsem například měla možnost na ortopedii mluvit s pacienty nebo když jsem se dala do řeči s jednou sestřičkou, ze které vylezlo, že je medička na brigádě a ochotně mi odpověděla na všechny moje otázky ohledně studia medicíny nebo když jsem měla opravdu blbou náladu, ale jeden doktor na záchrance se na mě tak hezky usmál, že mi to zlepšilo celý den... Takových maličkostí bylo rozhodně víc, ale tyhle mi opravdu utkvěly v paměti. Byly to věci, díky kterým jsem znovu ucítila ten hezký pocit, že tohle všechno má smysl, že na tu medicínu přece jenom chci jít. Proč vám vykládám zrovna tohle? Chtěla jsem vám na tom ukázat, že každý si není někdy jistý tím, co chce jednou v životě dělat. Každý si procházíme těžšími obdobími a je to normální, ale důležité je se z toho zase vzchopit, chce to většinou jen čas a ten někdo nás už nasměruje na tu správnou cestu. 😉

Brigádu v nemocnici bych určitě doporučila všem, kteří uvažují o studiu medicíny (zvláště všeobecném lékařství), i když budete třeba „jen“ uklízet, nevadí, i tak se dostanete na spoustu míst, kam normální smrtelník nemá příležitost vstoupit a myslím, že vám to hodně pomůže se rozhodnout, jestli je váš zájem o medicínu opravdový.

Z téhle brigády jsem si odnesla opravdu hodně věcí:
  • naučila jsem se respektovat každou lidskou bytost a hned každého nesoudit
  • poznala jsem, co znamená pracovat rukama
  • dostala jsem se blíže k práci zdravotníků
  • vyzkoušela jsem si kontakt s pacienty
  • naučila jsem se lépe uklízet (😅to se mi hodí hlavně doma)
  • poznala jsem spoustu nových lidí
  • naučila jsem se nebát cizích lidí
  • vyzkoušela jsem si, co znamená sáhnout si na své dno (domů jsem běžně chodila s migrénami, nohy jsem měla po tom celém dni chození strašně těžké a deficit spánku mi taky moc nepomáhal, ale i přesto jsem následující den vstala ve 4 nebo v 5 a to tělo to zvládlo)
  • získala jsem obrovskou motivaci k učení - zjistila jsem, že uklízením se fakt jednou živit nechci, ale určitě jsem ráda, že jsem si to mohla vyzkoušet a od teď si těch uklízeček vážím o trochu víc
  • zjistila jsem, jestli do té medicíny chci opravdu jít
  • vydělala jsem si nějaké peníze (😅taky dost důležitý bod!)
Závěrem bych řekla asi jen to, že mi tyhle prázdniny rozhodně víc daly než vzaly a získala jsem spoustu nových zkušeností a za to jsem moc ráda! Bylo to fakt hodně náročný, ale nakonec jsem to všechno zvládla. 💪 Kdyby vás cokoliv zajímalo, neváhejte mi napsat buď tady do komentářů, nebo na instagramu. Mějte se hezky, užijte si poslední týden prázdnin a na viděnou u dalšího článku! :D

Můj každodenní ootd 😃

Výhoda toho brzkého vstávání byla ta, že jsem zažila minimálně 30 krásných východů slunce 😊







  • Share:

You Might Also Like

0 comments