Zamyšlení nad prvákem a rady budoucím prvákům

By Áďa - srpna 27, 2022

To je neuvěřitelné, jak ten čas letí. Před rokem jsem si užívala prázdniny mezi střední a vysokou a těšila se na prvák. Byla jsem tak moc zvědavá, jaké to bude, jestli si najdu kamarády, jak zvládnu bydlet mimo domov, jestli mě bude škola bavit a jestli toho bude opravdu tak moc, jak mi všichni říkali.

Krátce na to jsem odjela na adapťák (který moc doporučuju :D) a zjistila jsem, že o kamarády opravdu nebude nouze a první z obav byla zažehnána.

Brzy na to začal semestr a já byla jako Alenka Adélka v říši divů. Z počátku mi bydlení na kolejích připomínalo spíš tábor nebo sporťák, na který jsme jezdili s gymplem. A jelikož jsem měla spolubydlící kamarádky z gymplu, nepřišla fáze „stýskání po doma“, naopak jsme si to společné bydlení užívaly a vždycky jsme si měly tolik, co říct. I když jsem byla 150 km od domova, na našem pokoji jsem stále měla kus domova. První týden semestru jsem chodila do školy nadšená s ještě nezbořenými ideály. Cítila jsem takovou vděčnost, že zrovna já můžu studovat to, co studuju. S dalšími týdny toto nadšení ale začalo opadat, připadala jsem si jako největší hlupák na škole, že ten prvák nikdy nemůžu udělat, a dokonce jsem začala přemýšlet nad tím, jestli jsem si nevybrala špatně školu a že jsem si měla vybrat něco jednoduššího. V tomto duchu se pak nesl u mě celý zbytek zimního semestru, kdy to pořád všechno nějak dřelo.

Pak ale nastal zlom v letním semestru, kdy si to všechno konečně nějak sedlo a já pochopila, že jsem na správné škole, že bych si absolutně nedokázala představit studovat něco jiného. Taky mi mí kamarádi ze školy za ten půl rok přirostli tak moc k srdci, že jsem je za žádnou cenu nechtěla opustit. Cítila jsem, že tady jsem mezi svými. Letní zkouškové mi ovšem dalo čočku s nepovedenou anatomií. Teď s odstupem času vidím, že to byla hlavně zkouška psychiky a přesvědčení, jestli tu medicínu chci opravdu dělat. Nakonec vše mělo dobrý konec a přes všechny kopce, hory, údolí a propasti se mi povedlo prvák zvládnout a teď tu sedím a vzpomínám na celý ten rok vlastně hezky. Bylo to intenzivní, jak ta nahoru, tak ta dolů, ale bylo to krásné a jsem ráda, že jsem tam, kde jsem.♥



Ráda bych teď vzkázala pár slov budoucím prvákům na medicíně. 

Čeká vás velmi náročný rok, kdy si dřív nebo později sáhnete na své dno, bude to tak intenzivní, že to nedokážete popsat slovy těm, kteří si tím neprošli. Jediný, kdo vás dokáže pochopit, je medik/doktor, ten jediný vám na vaše strasti odpoví „Chápu“ a vy víte, že fakt chápe. A tak se prosím nikdy nezavírejte do svých ulit a nebojte se před spolužáky projevit „slabost“ (i když podle mě v tom projevení slabosti je zároveň obrovská síla a odvaha), říct si o pomoc a někdy zase na oplátku druhé vyslechnout a pomoct. Medicína je týmový sport, a tak si najděte partu kamarádů, kde se bude navzájem z těch 💩💩 tahat!

Je normální, když si budete přidat, že jste na té škole nejhloupější student, co tam kdy byl. Až na pár geniálních jedinců si tak připadají všichni studenti - i ti, do kterých byste to nikdy neřekli. Je taky normální, že vám bude chvíli trvat, než si to tzv. sedne. Ono to nebude lehčí nikdy, jenom vy si na ten mazec postupně zvyknete a naučíte se v tom plavat. Mně to trvalo jeden semestr, než si to nějakým způsobem sedlo.

Škola a medicína není jediný smysl života. Důležitá to věta, kterou si někam nechte vytetovat! Ono je totiž strašně lehké v tom zápalu učení sklouznout do stavu, kdy se jen učíte, odmítáte kamarády, nevěnujete se svým zálibám, až se to přehoupne do stádia, kdy vlastně ani ten spánek a jídlo nejsou vašimi prioritami. A najednou chytíte kdejaký moribundus, ve škole vám to nejde, jste naštvaní, otrávení, jak je to jen možné, když nad tím učením sedíte 24/7 a stejně to nejde. Fakt je, že jako prváci na medicíně budete muset trávit nad školou o hodně víc času, než studenti jiných fakult, to tak je. Ale máte právo a přímo povinnost dělat i něco jiného než učení. Jděte se jednou za čas projít, najděte si čas na vaše kamarády z gymplu a o spánku, jídle a dalších základních potřebách netřeba diskutovat. Když budete učení prokládat jinými aktivitami, budete o mnoho výkonnější a taky spokojenější.

Co když cítím, že tato škola fakt není pro mě, nebaví mě to, mám k tomu odpor, ale všichni mě přemlouvají, ať to ještě nevzdávám? Lehké to nebude, to je jasné, ale pořád by vám ta škola měla víc dávat než brát. Buďte sami k sobě naprosto upřímní. Pokud vám ta škola víc bere, máte zničené psychické zdraví a jenom z toho brečíte, pak je možná čas zamyslet se nad změnou oboru. Vykašlete se na své okolí, kde vás ONI chtějí mít. Tohle jen a jen o vás. Rozhodně není ostuda z medicíny odejít, není to slabost, naopak je v tom obrovská síla. Neříkám, abyste odcházeli hned po prvním měsíci, po prvních slzách, které přijdou, protože to by odešli všichni. Zkuste nějak doklepat aspoň ten první semestr a potom se rozhodnout. Někdo přejde na bakalářský obor ve zdravotnictví, protože zjistí, že zdravotnictví ho baví, ale chtěl by mít třeba víc kontaktu s pacientem, že chce dřív skončit studium a dřív založit rodinu. Někdo zjistí, že se se zdravotnictvím úplně minul a jde do úplně jiného oboru. Všechno je v pořádku, hlavně ať jste šťastní a netrápíte se, to je moje poselství na závěr.

  • Share:

You Might Also Like

0 comments