Nejprve pár praktických informací:

💬výběr nemocnice a oddělení: doporučila bych zkusit nemocnici, kterou máte blízko od domova - nebudete muset trávit část prázdnin v Olomouci a taky obhlédnete terén někde jinde (rozhodně neznamená, že menší nemocnice > nezáživná praxe, někdy tomu může být naopak), taky doporučuju poptat se po kamarádech a známých, kteří třeba mají zkušenosti s různými nemocnicemi/odděleními, jak se jim tam líbilo, jestli se jim věnovali, jaký tam byl kolektiv atd.

Obecně, když budete přemýšlet, na jaké oddělení se vrhnout, tak nám i ve škole radili, že pokud chceme pozvolnější nástup do praxe, tak ať zvolíme interní odd. a pokud nám nevadí, že nástup bude rychlejší, tak ať jdeme na chir. odd. a pak je tu ještě aro, kde jsem byla já a kterému se pověnuji víc v dalších odstavcích😁 (pediatrie a gyn-por máme zakázané pro praxe po druháku na naší fakultě)

💬obepisování/obvolávání konkrétního oddělení doporučuju nenechávat na poslední chvíli (já to začala řešit někdy ke konci března) - na koho se obrátit, kam zanést jakou smlouvu - to vše vám řeknou ve škole včas, takže se nemusíte bát, že by se k vám tyhle praktické informace nedostaly

💬pro začátek praxe musíte mít splněnou zkoušku ze zvz - což bude aktuální hlavně pro ty, co na praxe nastoupí už v červnu (tak jen abyste si to pohlídali)

💬radši se 10x na něco zeptejte i za cenu toho, že budete vypadat jak blbci, než abyste nějak uškodili pacientům (já jsem se v jednom kuse na něco ptala😅, jak blbec jsem si kolikrát připadala, ale na to člověk brzy zapomene)

A teď už k mým vlastním zkušenostem😁:

Já jsem se tedy rozhodla pro menší okresní nemocnici a jako oddělení jsem si vybrala ARO, protože intenzivní péče je jeden z oborů, který mě láká, tak jsem si to chtěla vyzkoušet. První týden byl trochu křest ohněm.😅 Zorientovat se v přístrojích, šuplíkách, lécích, monitorech a papírech, tak to mi dalo trochu zabrat, hodně toho pro mě bylo nového. Ale sestřičky i doktoři byli zlatí, všechno mi vysvětlovali, ukazovali, na cokoliv jsem se mohla zeptat a hned od prvního dne mě pouštěli ke spoustě praktickým věcem. Časem jsem začínala získávat větší jistotu a den ode dne to bylo lepší.😊

Jelikož jsme ale ve škole měli výuku zaměřenou na klasické odd. a specializovanějším výkonům např. v intenzivní péči jsme se moc nevěnovali (pochopitelně na to nebyl čas, no hate k výuce tohoto předmětu😅, naopak, myslím, že na spoustu praktických výkonů nás tam skvěle připravili👍), tak pro mě spousta věcí byla nových. Např. práce s ventilátory, perfuzory, infuzními pumpami, centrálem, artérkou, tracheostomií. Občas jsem si i sama hledala informace nad rámec, abych se v některých věcech aspoň okrajově orientovala. I tak tam samozřejmě byly chvíle, kdy jsem si připadala jako kopyto, když jsem přinesla třeba něco jiného, než se po mě chtělo nebo když mi první den nešlo sundat madlo z postele.😆 Tak občas to byly komické situace.

Co se týká výkonů, co jsem si vyzkoušela, tak pro mě byl ze začátku každý výkon hustý a velký zážitek.😅 Ráno jsme samozřejmě začínali ranní hygienou, což byl pro mě taky zážitek, protože jsme se starali i o pacienty v umělém spánku, tak tam se ta péče taky lišila. V rámci hygieny jsme převazovali rány, drény a další invazivní vstupy. Velkou součástí naší práce bylo i polohování. Pak následovala snídaně, pokud pacient mohl příjímat stravu a pak byla vizita. Dopolední "program" se každý den trochu lišil. Někdy jsme jeli s pacientem na CT, což byla vždycky taky velká akce, protože se přejíždělo sanitkou a všechny monitory se musely přepojit na ty přenosné. Taky jsme dopoledne vozili pacienty na operace, dělaly se odběry, vyšetření a nebo nějaké specializovanější výkony. Občas nám do toho všeho přijel příjem buď záchrankou, nebo z nějakého jiného oddělení v nemocnici a to byl vždycky koncert od celého personálu, jak každý věděl, co má dělat, i když to mnohdy byly stresové situace. Opravdu respekt celému oddělení, často to byla jízda a všichni přitom pracovali tak profesionálně. Do oběda bylo zkrátka vždy co dělat, po obědě se to trochu uklidnilo (pokud teda zrovna nebyl příjem, resuscitace nebo nějaká komplikace), takže přišel čas na odpolední kávu (káva se tam pila v litrech😅) a odpolední „program“ byl následovný: léky, odběry, polohování, neustálá monitorace (ostatně to je celkem podobné dopolední náplni práce). Sem tam si i zdravotníci našli čas, aby se mnou projeli ventilátor, pomůcky k resuscitaci, drény..., tak to se mi hodně líbilo.😁

Co jsem ještě asi neřekla, tak že specifikem té intenzivní péče je, že 1 sestra má většinou na starosti 1 až 2 pacienty a já jsem každé ráno byla přidělena k jedné sestře a spolu jsme se staraly o toho 1 až 2 pacienty. Možná to v kontrastu s jinými odděleními, kde je těch pacientů 20 nebo 30 na pár sester, může vypadat, jakou jsme tam měli pohodu, ale tak tomu fakt nebylo. U všech pacientů se každou hodinu zaznamenávají základní životní funkce, diuréza, pořád se měří bilance tekutin, léky a infuze jsme podávali v jednom kuse, důležitá je taky péče o invazivní vstupy a jelikož většina pacientů na oddělení je hodně přitlumená nebo v umělém spánku, tak ta péče o ně je hodně intenzivní a v neposlední řadě - stav pacienta se může z minuty na minutu rázem změnit a je třeba na to ihned reagovat.

Po praxích se mě na oddělení ptali, jestli se mi tam líbilo a jestli mě ten obor zaujal. Líbilo a moc! Jednak se mi líbil přístup celého personálu, ať už ke mně jako ke studentovi na praxích, že mě nenechali sedět v koutě, pouštěli mě k hodně věcem a snažili se mě toho spoustu naučit, tak i k těm pacientům - kdybych byla pacientem na tomhle oddělení, tak bych věděla, že je tu o mě postaráno nejlépe, jak to jde. A co se týká oboru, tak ta intenzivní medicína se mi hodně zalíbila, jednak z toho hlediska, že se člověk stará o menší počet pacientů, které ale zná více do hloubky, dále že je to takový více akční obor a taky mě zaujalo to spektrum pacientů a výkonů, které jsem tam mohla vidět. Každopádně si stále nechávám otevřené dveře a těším se, až nakouknu i do jiných klinických oborů.😀 Takže kam to jednou bude, to je stále ve hvězdách.

A co mi tahle praxe přinesla? Kromě spousty praktických zkušeností a dovedností, které jsem zde získala, mi to hlavně dodalo obrovskou dávku motivace! Ve druháku v zimáku už mi docházely síly a přestávala jsem vidět důvody, proč jsem na tu medicínu šla. Říkala jsem si, že jestli je celá medicína jen o laborkách, protokolech a spoooustě teorie, tak že to mě teda nebaví. A pak přišla praxe, reální pacienti, viděla jsem, jak se ty teoretické znalosti opravdu používají v praxi, jak je potřeba znát souvislosti. Viděla jsem pacienty se uzdravovat, protože se včas zahájila správná terapie. Viděla jsem, kolik toho ještě neumím a kolik se toho ještě musím učit. Viděla jsem, že medicína není jenom o vědomostech, ale i o správném lidském přístupu, o empatii, o chápání potřeb pacienta. A u toho jsem pochopila, že se na ty zkoušky nemám učit kvůli kreditům, kvůli známkám, kvůli projití do dalšího ročníku a aby mi někdo neřekl, že jsem blbá a že jsem se nepřipravovala, ale že tím důvodem je to, abych jednou mohla pomoct pacientům a někoho možná i zachránit. Možná to teď zní moc poeticky, ale já jsem na těch praxích nabrala opravdu velkou dávku motivace, která se myslím do třeťáku bude hodit.😂

I když to někdy bylo hodně náročné jak fyzicky (hlavně to ranní vstávání😵), tak psychicky (některé životní příběhy pacientů nebo zhoršení stavu pacientů mě celkem vzalo), tak jsem ráda, že jsem se na tuhle cestu vydala.♥