I když nám náš život připadá často nudný, nezajímavý a po scrollování na ig ještě víc nudný a nezajímavý, každý z nás má svůj vlastní příběh, který je jedinečný, i když ho zrovna nesdílíme na sociálních sítích. Život každého z nás je jízda na horské dráze, která rozhodně není nudná! A navíc, každý svého štěstí strůjcem, pokud se nudíme delší dobu a už nás to nebaví, je třeba si vymyslet nějakou novou výzvu. Pokud mě ještě neznáte, asi nevíte, že čtete článek osoby, která je ve vymýšlení nových výzev mistr, zvláště těch, kdy se ztrapním a dostanu do nějaké nekomfortní situace.😂 Tou mojí poslední výzvou je autoškola🙈 a pokud jste ještě neměli tu čest to vyzkoušet, zdaleka nevíte, do jakých všemožných situací se můžete dostat, zvláště, když řízení nepatří mezi vaše silné stránky.

Můj příběh s autoškolou začal na konci ledna, kdy jsem si podala přihlášku a hned druhý den, jsem absolvovala první teorie, kde započalo moje ztrapňování, když se nás ten učitel náhodou na něco zeptal.😅 To jsem ale ještě zdaleka netušila, co mě čeká na jízdách. 

Z první jízdy jsem byla strašně moc nervózní, celá jsem se klepala a snažila jsem se uklidnit, protože mi bylo jasné, že s klepajícími končetinami se auto neovládá moc dobře. Překvapivě se mi to podařilo a první lekce proběhla v pohodě, možná až nadprůměrně a já ze sebe měla radost, byla jsem okouzlená tím, že se mi podařilo rozjet auto a ono to fakt jelo. Z první jízdy jsem tedy nabyla dojmu, že mám na to řízení talent a že všechno bude v pohodě a nechápala jsem, jak se někdo může v autoškole rozbrečet, amatéři! 

A následovala druhá jízda kde už se toho po mě chtělo víc a já z toho byla trochu vyjukaná, kolik věcí mám zvládat najednou, nicméně pořád to bylo jakž takž v pohodě. Zlom nastal asi na třetí lekci, kdy jsem celá zpocená a uhoněná z těláku nasedla do auta a ten den se mi nic nedařilo a já to nechápala, jak je to možné, že najednou kazím všechno, co se dá. 

Potom přišel koronavirus a já jsem 2 měsíce měla pauzu, která mi vlastně ani moc nevadila, protože jsem nějak netoužila po tom, se do té autoškoly zase vrátit a stát se terčem nadávek, protože jsem zase něco přehlédla nebo na něco zapomněla.

Jak čas ubíhal, najednou tu byly další naplánované jízdy a s tím přišla i moje klasická nervozita, která vždy všechno akorát zhorší. První pokoronavirová jízda nebyla tak špatná (to jsem si myslela já, učitel měl ale trochu jiný názor) a když jsme na chvíli zastavili, začal se mě ten učitel ptát na otázky z testů. Tak jaká je hloubka dezénu na letních pneumatikách? Dezén, co to jako je?!😂 Na jaký tlak hustíme pneumatiky? Co? A to mám vědět jako jak?😂

Další lekce byly takové průměrné, dokud nepřišlo parkování. 😎😍 Nejdřív pozadu a pak podélně, nádhera, v tu dobu jsem se zařekla, že autem prostě jezdit nebudu, že na to nemám. A když už jsem si myslela, že už nemůže být hůř, píchla jsem kolo. 😊 Častou otázkou je, jestli to jde, ano, jde to, když vám přeje štěstí. 😅 A mně ten den opravdu přálo, při podélném parkování jsem trochu škrtla obrubník a byl tam kámen nebo spíš kamínek, malý a blbý kamínek, který to všechno způsobil. A co následovalo? No výměna kola, to byste nevěřili, k čemu všemu se v takové autoškole dostanete. A tak jsme vyměňovali kolo, no „vyměňovali“, já jsem spíš tak něco podržela, když bylo potřeba a nebo vytáhla už povolený šrouby, ale i tak to byl velký zážitek a já už si nadosmrti budu pamatovat, jak se vyměňuje kolo. A tady bych si dovolila použít mé oblíbené rčení: Všechno zlé je k něčemu dobré. 

Od výměny kola to všechno šlo už tak nějak ráz na ráz a když píšu tenhle článek, čeká mě poslední lekce a zítra závěrečné zkoušky. Za volantem si přijdu už trochu jistější, testy jedu každým dnem, protože jakmile mám příležitost se na něco připravit, tak jdu do toho, štěstí přeje připraveným. Nebudu vám lhát, bojím se a jsem z toho nervózní, večer nemůžu usnout, protože si v hlavě přehrávám všechny situace z autoškoly, v noci se mi o tom zdají sny. Asi v pondělí jsem se takhle probudila a byla jsem šťastná, protože jsem si myslela, že už jsem to udělala, zvládla jsem to a pak mi došlo, že to byl jenom sen a ten den D mě ještě čeká. 

Jako správný optimista s pozitivním myšlením mám v plánu si na zeď nalepit povzbuzující citáty a neustále si je opakovat a uklidňovat se tím. Snažím se nepředstavovat si katastrofické scénáře a místo toho věřit, že to zvládnu a bude to v pohodě. Je to takový klid před bouří, uvidíme, jak to dopadne, až to budu mít za sebou, tak vám dám vědět, ať už to dopadne jakkoliv.

Mějte se hezky a za pár dní u dalšího článku!

Ahoj moji milí čtenáři, vítám vás všechny u dalšího článku. :D Je tu 41. den karantény a já si za tu dobu doma prožila pár mentálních breakdownů, také pár momentů, kdy se vám v hlavě rozsvítí ta pomyslná žárovička, ale co je důležité, všechno jsem to nakonec zvládla a jsem tady. Za mě velký úspěch.

Čím déle jsem doma, tím více času mám na přemýšlení o všem možném, logicky.😅 A ač se mi na začátku zdálo, že celá tahle situace s koronavirem přinesla jen špatné věci, postupem času se ukazuje, že vše není černobílé a že ta karanténa mě dokonce i něco naučila.

Za prvé mě karanténa naučila mít zase ráda školu. (Trochu paradox, když tam teď nechodím.) Celý tenhle školní rok byl pro mě extrémně náročný, ne nadarmo se říká, že třeťák je na gymplu jeden z těch nejtěžších ba i nejtěžší rok vůbec. Třeťák je totiž přesně ten rok, kdy se zároveň učíte předměty jako doposud plus nějaké nové - více specializované podle toho, jak jste si sami zvolili. Do školy jsem nechodila ráda, skoro jsem se tam netěšila (mimo kamarádky, ty byly ve škole jediným světýlkem, které mě udržovalo při životě) a ze všeho nejvíc jsem si přála odtamtud vypadnout, dokonce jsem začala pochybovat i o tom, jestli je medicína to pravé pro mě, 6 let studia plus nějaká ta atestace, bavilo by mě to vůbec?! A pak přišla karanténa a já jsem do týdne znovu pochopila, proč jsem do té školy roky chodila, a dokonce se tam i těšila. Došlo mi, že svým způsobem to nebylo až takové peklo, učitelé tam nad námi drželi jakýsi bič a vždycky nás k nějaké byť malé aktivitě dokopali. Když jsme si s něčím nevěděli rady, tak nám pomohli (většinou) a vydržet nad tím učením bylo rozhodně lehčí v lavici ve škole než doma v pokojíčku. A taky jsem se těšila na páteční odpoledne a na víkendy, teď mi všechny dny splývají dohromady. Mimochodem mi taky došlo, že nechci jednou pracovat z domova a vlastně že si v té škole chci ještě pár let pobýt a nevydat se rovnou po maturitě do práce. Tak jsem se hezky zase vrátila k té medicíně a celoživotnímu vzdělávání, pochopila jsem, že to pro mě bude ta nejlepší varianta. No a nesmím zapomenout na to, jak jsem si uvědomila, že jsem na sebe mnohdy byla až moc přísná a ten gympl příliš hrotila. Od mých starších kamarádů nebo známých neustále slýchám, jak střední byla pohoda a že už nikdy v životě neměli tolik volného času. A tak mi došlo, že bych si ten život měla taky trochu užívat a ne jenom pořád pracovat a honit se za nejlepšími výsledky.

Za druhé jsem přišla na to, že celý den lenošení a nicnedělání není takové terno, jak jsem si myslela. Samozřejmě, že jsem si zařídila Netflix a začala sjíždět seriály, někdy i celý den v kuse a z pokoje jsem vyšla jen pro jídlo nebo na záchod. No a jak jsem tak vypozorovala, tak jsem po celém takovémhle dni byla snad ještě víc unavená, náladu jsem měla pěkně pod psa a v noci jsem se jen převalovala. Karanténa mě tedy naučila, že je dobré střídat ten odpočinek s prací, s pohybem a pobytem na čerstvém vzduchu. Po dnech, kdy jsem uklízela, se mi v noci krásně spalo a měla jsem ze sebe dobrý pocit.

Za třetí si myslím, že jsem se naučila být víc tolerantní, protože jinak bychom se doma už dávno všichni pozabíjeli. Nikdo z naší rodiny momentálně nechodí nikam do práce, takže jsme pořád spolu a často už si lezeme na nervy, tak jsem se naučila se buď někam schovat a počkat než se uklidním a budu k ostatním milejší, a nebo si jít zasportovat, aby se ze mě všechno to špatné vyplavilo.

Za čtvrté jsem si začala více vážit vcelku obyčejných věcí jako třeba, že ráno vstanu a nic mě nebolí nebo že mám co jíst a kde spát. Když jsem v televizi viděla záběry z italských nemocnic, tak mi rázem došlo, jak dobře se mám a na jaké malichernosti si mnohdy stěžuju.

A poslední bod je stálé aktuální, pořád se ho učím a ještě to úplně neumím, ale začala jsem se více starat i o své duševní zdraví. V průběhu školního roku jsem na tohle úplně zapomínala a jelikož bylo pořád co dělat, nebyl ani čas se nad tím nějak víc zamyslet a pracovat na tom. Ale teď to došlo do takových mezí, že jsem si řekla a dost, nebudeš už takhle dál žít, musíš něco změnit, jinak se z toho zblázníš. Trochu jsem zpomalila a začala si uvědomovat své psychické potřeby, ne všechno se dá teď splnit, ale většina se dá, i když trochu jiným způsobem než bych si představovala. Naučila jsem se necítit blbě za to, že nikde nedobrovolničím ani nebrigáduju a být na sebe hrdá i za to, že jenom zvládnu další den bez brečení.

Doufám, že jsem na vás nepřenesla moc špatné nálady, protože mi přijde, že jsem si v tomhle článku snad jenom na všecho stěžovala. 😅 Každý den není posvícení a teď těch špatných dnů bylo holt trochu více, přesto ale doufám, že se blýská na lepší časy, které všichni ohromně oceníme. Do komentářů mi můžete napsat, co karanténa naučila vás. :D Přeju vám zdraví, sílu a naději do dalších dnů, my to společně zvládneme!!

Jak to všechno začalo? Znáte to, topíte se v pláči, protože život je hnusnej, všichni vám jenom ubližují a neexistuje žádná spravedlnost. Často si kladete otázky, proč žijete, když stejně za nic nestojíte a pak zase proč vám život vůbec nepřeje... Tak přesně tohle byl můj začátek, divoká puberta, náročná škola, platonická láska, problémy doma v rodině. Každý den mi bylo do pláče, ve škole jsem se bála promluvit nahlas před celou třídou, domů se mi nikdy nechtělo a neustále mě pronásledovaly myšlenky na jednoho a toho samého kluka. Vše bylo prostě špatně a světlo na konci tunelu se prostě neobjevovalo, za každým rohem na mě čekala jen tma.

Ten zlomový okamžik nastal jednoho večera, kdy jsem ztratila všechny naděje a ubrečená se začala smiřovat se svým pádem. Těch několik měsíců jsem se topila, ale pořád jsem se nějakým způsobem držela chvílemi nad hladinou, najednou jsem se však plně oddala a padala jsem na samé dno... A v tomhle momentě se stal zázrak. Někdo mě vytáhnul nad hladinu a dovolil mi znovu se nadechnout. A s prvním nádechem mi vnuknul do hlavy myšlenku: Co takhle medicína? To bylo pro mě takové záchranné lano, kterého jsem se chytla a do teď jsem se ho nepustila.

Tato zkušenost mě utvrdila v tom, že Bůh tu s námi je a nenechá nás se utopit, topit ano, ale ne utopit. Je jen na nás, jak k tomu přistoupíme. Já si tedy myslím, že ten chtíč stát se dobrým lékařem, mi daroval sám Bůh a vidím to přímo jako mou povinnost to splnit a věřím, že mi v tom Bůh pomůže.

Jsem plná nadšení z lidského těla a lékařství, celé mě to fascinuje. Při větách obsahujících slova typu: medicína, nemocnice, lékařka, atd. se mi rozsvítí oči a cítím, že tohle je to pravé, že tohle je mé poslání.

Tohle je můj příběh. Jsem připravená se rvát, padat a zase vstávat, tvrdě makat a snažit se si můj sen splnit.