Pamatuju si, jak jsem před rokem četla příspěvky Irenky z ig @future_medicka, kde popisovala, jak si s blížícími se přijímačkami procházela skoro každý den breakdowny, a já si v tu chvíli říkala, že to přece nebude tak hrozné, že z toho budu nervózní tak týden před, ale 3 měsíce před budu naprosto v klidu... Kdybych jen věděla, jak moc jsem se tenkrát pletla, a že si o rok později budu procházet úplně tím stejným.
Na začátku března jsme se my maturanti dozvěděli (snad?) finální podobu maturit. Plán je následovný: didakťáky povinné, čj a aj (pouze státní) dobrovolná a ústní zkouška z min. 2 předmětů ve školní části povinná. Říkám si, že to nakonec dopadlo hodně dobře, nebo aspoň pro mě, protože se v podstatě od teď můžu učit už jen na biologii a chemii, což se mi krásně kryje s přípravou na přijímačky, takže 2 v 1. Samozřejmě že se ale našli i tací, kteří s tímto řešením nejsou spokojení a všude se rozvedly bohaté debaty o tom, zda maturovat či nematurovat z čj, popř. i z aj. Můj původní plán byl, že udělám kompromis, aj si vyškrtnu a čj si tam nechám, protože v době, kdy nám byla oznámena nová forma maturit, jsem už měla zpracované skoro všechny knížky a říkala jsem si, že to aspoň nepřijde vniveč. Nakonec jsem se ale rozhodla pro řešení, které (aspoň myslím) zvolila většina z nás, a to pro zrušení všeho, co jde, když tu je ta možnost. A ne, nejsme líní flákači a ano, myslím si, že se výzev nebojíme. Samozřejmě, že každý z nás naloží s tím časem, který získal navíc, jinak, ale nemyslím si, že by bylo dobré nás všechny házet do jednoho pytle. Jsem úplně alergická na řeči typu: „Tak to máš teď už vlastně prázdniny, že jo?“ nebo „No ale když nebudeš maturovat ze všeho, tak pak budeš mít třeba jednou problém najít práci.“🙃🙃🙃
Moc ráda bych sem napsala něco zajímavého a pozitivního, co se mi stalo, ale nějak není co.😅Ach jo, to je smutné. Já mám pocit, že už tři měsíce žiju v naprostém stereotypu a pomalu přestávám vnímat, co je za měsíc. (Dny a týdny jsem přestala vnímat tak v únoru, radši nechci vědět, co přijde dál.😂) A jak je člověk zavřenej tři měsíce doma, tak ani není divu, že mi z toho začíná už slušně hrabat. To, o čem jsem si myslela, že přijde nejdřív měsíc před přijímačkami, přišlo v březnu. Nebudu vám lhát a budu k vám upřímná, minimálně jednou týdně to na mě všechno dolehne a jenom brečím, prosím, ať už to všechno skončí a mám sto chutí to všechno vzdát, žít jiný život na jiné planetě v jiném světě, který by byl „normální“. Neustále si kladu otázky proč a nemůžu na ně najít odpovědi, strašně moc chci věřit tomu, že jednou to pochopím a vše mi začne dávat smysl. Nevím, co bude zítra, co bude za měsíc, co bude za půl roku a to mě ohromně ubíjí.
Ale přece jenom na konci března vysvitlo slunce, jak na nebi, tak i částečně v mém životě. Půlka z mé rodiny se uzdravila z covidu a vrátila se z nemocnice domů, a i když už teď vidíme, že to nebude bez následků, tak je tu aspoň ta naděje. Je neskutečné, jak se nám všem za ten rok v pandemii úplně pozměnily životní hodnoty, najednou se pohybujeme v úplně jiné dimenzi a jsou před nás postaveny šíleně těžké situace. Jedno je ale jisté, jakmile se z toho koloběhu špatných událostí dostaneme, budeme o mnoho silnější a každé radosti si budeme tisíckrát víc vážit.
Nesmíme to vzdát, čekají nás lepší časy, minimálně začne být hezčí počasí😃, tak třeba nám to jaro dá novou naději. 🙏 Myslím na vás na všechny, ať už si procházíte čímkoliv, zvládneme to!💪
Zde přikládám trochu hudby pro lepší den:💖
